středa 29. června 2016

18.-22.den, Tropea a zpět do ČR, 8.-11.6.2016

Další dny, jak jsem psala, klasika, pláž, odpočinek, pláž, restaurace, bar....nic speciálního, nebo už jsem to zapomněla (stejně ještě určitě vydám článek se vším, co jsem zapomněla) :) Depka z toho, že se blíží odjezd a ještě větší depka z toho, jak budu táhnout ten kufr. Jsem naštěstí chytrá horákyně, tak jsem ty nejvíc těžké předměty naházela do kabely přes rameno, že se kufr dal nést v ruce "celkem v pohodě", ale stejně se o mě pořád pokoušel infarkt. Takže poslední den jsem ještě rychle skočila na snídani a vydala se chytit vlak směr Lamezia Terme. Odtud s Ryanairem do Bergama, kde jen dvě hodinky času na Wizzaiří let do Prahy. Obojí jsem prospala a zdálo se mi to jaksi krátké. A arrivederci Itálie....
A arrivederci bude presto! Jsem takový blázen, že mi totiž stojí za to, se tam za dva týdny vypravit zase, přiletět do Říma, potulovat se po něm, v noci jet nočním vlakem do Tropey, tam strávit dvě noci a pak zase zpátky do Prahy. Asi nejsem normální. Ale...no Tropea mě chytla za srdce...a nejen těma úžasnýma plážema...

Trattoria něco jako Colpi Uvi nebo tak :D



Tartuffo di Pizzo...zmrzlina s tekutou čokoládou uvnitř...abych řekla pravdu, bylo to na mě moc velký a prostě obyč zmrzlina...příště si na něj asi zajedu přímo do Pizza...tohle teda né. 



Úžasná zmrzlina ze zmrzlinářství La Novitá, doporučuju příchuť Peccato di Gola

úterý 28. června 2016

15.-17.den, Tropea, 5.-7-6.2016

Ráno mě brzo Rocco hodil na vlak, po tom, co mi přichystal kávu a cornetto a asi hodinka cesty s přestupem v Rosarnu do Tropey. V Rosarnu bylo černochů jak..až to trochu nahánělo strach. On tam je snad nějaký imigrační tábor. Nejsem rasista, ale... a pak Tropea. Do ubytování asi kilometr z kopečka a i tak mi to trvalo hodinu a půl. V duchu jsem proklínala Andreu, že tu není, aby mi s tím pomohl a předně jsem teda proklínala sebe, že nejsem baťůžkář. Na letiště asi taxíkem, neb...nepředstavitelné dostat ten kufr zase zpátky na nádraží. 
Nic, ubytovala jsem se v něco jako B&B, na skále přímo nad mořem a šla na pláž. (Usínat a slyšet příboj víc než na pláži - k nezaplacení!) Voda neuvěřitelně čistá, tyrkysová, nádherná, to jsem snad ještě neviděla. Jestli na Liparech byly ty pláže bílé, tak netuším, jaká barva byla tady :).Samozřejmě chlápci opruzující na pláži se šperkama a "Signora, massagiiiii?". Odpoledne jsem se poflakovala po historickým centru, ochutnala olivovou zmrzlinu, stařík, co mi ji nandával žertoval a dělal, že mu padá a opravoval moji výslovnost pistacchio (a už sem zas zapomněla, jestli to je pistakjo nebo pistačjo). Klučík vedle smál až se za břicho popadal. Měla jsem blbou náladu z toho kufru, že tohle je poslední štace a že už mám jen relaxovat, což mě trochu znervózňovalo. Říkala jsem si, že bych mohla něco polknout a okukovala menu baru na jednom náměstíčku. Číšník, který stál poblíž, vycítil mojí slabinu, usmál se na mě a pozdravil, a protože vypadal trochu jak jeden kluk, do kterého sem byla hodně zamilovaná (i když tmavší a asi o deset let mladší), šla jsem dovnitř. To je moje nemoc. Třeba ani do nějaký restaurace nechci jít, ale když mě přijdou pozdravit, když si pročítám menu a jsou aspoň trochu hezký, tak jsem ztracená (když nejsou, odolám!). Ne moc gurmánský přístup k výběru míst, kde budu jíst :/. Aperol Spritz a antipasto frutti di mare, což byla jen marinovaná chobotnice (obrovská porce..chutnalo to jako...zavináče bez chuti :D), ani jsem to celý nesnědla a vzpomínala, jak se furt chvástám, že bych plody moře mohla jíst neustále. Tak oprava, celý rok kalamáry a chobotnice doopravdy nemusím vidět.






úterý 21. června 2016

14.den, Scilla, 4.6.2016

Další den hurá na nádraží a do Scilly. Chvilku se mi s kufrem dařilo jet, ale pak div nelítaly jiskry, když se všechna guma a plast obrousily. Hodinu a půl jsem čekala na vlak na začátku promenády a přisedli si ke mně babička s dědečkem. No. Nechtělo se mi s nikým bavit, ale holt...byli strašně zvědaví, odkud jsem a kde jsem v Itálii byla, a kam jedu a jak jsem přiletěla a jak poletím zpátky...aby se za dvacet minut na to všechno zeptali zase, a proč nemám přítele a co dělám a pak se hrozně podivovali kurzu koruny a eura a že jejich neteř je porodní asistentka a vydělává tisíc euro - jooo, kéž by, a jestli jsou u nás taky černoši, tam, že jich je hodně a ať si dávám pozor a nechodím nikam v noci a přes den jen tam, kde je hodně lidí a navrch mi nabídli bonbon!
Čekali na stejný vlak. A dvě minuty před jeho příjezdem nějaký přijel a oni, že to není on, že je moc dlouhý a tak. No, věřila jsem jim, přecejen to musí mít líp zmáklý. To víte, že to byl on. Já hloupá, důvěřivá. Ale za půl hodiny jel další. Měla jsem trochu strach, abych mohla použít ten lístek, co byl jakoby určen pro tamten vlak, ale babička se smála a argumentovala tím, že to je trenitalia, že na ten můžu jet až do noci. Je fakt, že průvodčí to neřešil. A dědeček mi každou stanici poctivě chodil hlásit, kolik zastávek ještě zbývá, až se konečně přiblížila Scilla, podala jsem si s nimi ruku a vystoupila.
A začlo trápení. Slunce se opíralo do malebné vesničky vytesané do skály, zatímco kostelní zvon odbíjel pravé poledne. V mlhavém oparu se před Gertrudou rýsovalo tisícero schodů jako výsměch, jako další životní hoře, před kterou bylo potřeba sklonit šíji. Předloktí a stehna křehké dívky se začala vybarvovat do rozmanitých odstínů modré a fialové, po jejím obličeji se rozléval ruměnec a tělo skrápěly nekonečné řeky potu, zatímco se snažila své břemeno dopravit do vytouženého cíle. Myslela, že každý další krok bude jejím posledním, že vypustí duši, která se přidá k bájné Scylle, která zde sídlí a mnohé mořeplavce připravila o život. Po době, co se zdála jako samotná věčnost, spatřila návěstí, na kterém stálo B&B Avinedda. Nevěděla, zda to není fatamorgana, zda s ní osud nehraje jen další krutou hru, avšak byla to pravda. Byla u svého cíle, kde na ní čekali dva chrabří makarónští pánové, aby ji ubytovali v jejích komnatách a nabídli vodu a kávu, přičemž se obé v tu chvíli zdálo jako božská mana.
Ok, dost básnický chvilky....Ještě dole u moře jsem byla jakási ztracená, nějaký týpek mě doběhla  že mi poradí cestu. Já nevím, ti mladí tady mluví jakýmsi dialekem a snad ani neumí spisovně, takže jsem mu rozumněla jen, že tam někde jsou nějaké schody a nad nima další...no nic, zpět k ubytování. Rocco byl dokonce tak hodný (patronem Scilly je sv. Rocco), že mi nabídl, že mě ráno zaveze na vlak, ač to byla neděle a ač mi jel v 7:35. Mohla bych mu ruce líbat! Vzpamatovala jsem se z toho epického epického zážitku a zase to tisícero schodů slezla dolů na pláž. A bellaaaa bellissimaaa. Si tam tak ležím a kdesi z povzdálí slyším: "Cocco bello, cocco fresco, cocco presto!" Tak jsem hned musela psát mamce, ptze mi o tomhle vyprávěla, když vzpomínala na italské pláže. Šla jsem se vykoupat, tyrkysově modrá průzračná voda k tomu neuvěřitelně sváděla. Byla jsem tu až do podvečera, kdy jsem se vypravila trochu zkulturnit a dále na průzkum. Ve Scille je nalevo Marina Grande, hotely, B&B, pláž a napravo Chianaela (asi jsem to nenapsala dobře), rybářská, trošku zapomenutá čtvrť plná restaurací a spousty uliček končících v moři. A tyhle dvě části dělí vrcholek jak jinak než s aragonským hradem. A viděla jsem asi tak pět svateb. 






pondělí 20. června 2016

12.-13.den, Reggio Calabria, 2.-3.6.2016

Těch pět hodin spánku bylo jako pět minut a už mě čekala improvizovaná snídaně, ale dala jsem si jen dva kousky buchty a dvě espressa lunga. Vyrazila jsem do přístavu, bylo zvláštní vidět takhle o půl sedmý ráno uličky úplně bez lidí. A taky krásný, jak vycházelo slunko. Lipary jsem opouštěla s těžkým srdcem. Přece jen na malém ostrově je úplně jiná atmosféra. V přístavu jsem se zase potkala s Estebanem, který taky cestoval do Reggia a odtud do Neapole. Nastoupili jsme na aliscafo (ty mě fakt fascinují, je to loď, ale během jízdy se díky vztlaku a já nevímčemu, nadzvedne příď a jede po takových lyžích, takže klesá tření a může jet rychleji a nehoupe se tolik, je to v něm trochu jak v letadle) směr Messina. Tam jsme byli za hodinku asi, Messina má krásnou katedrálu, ale vláčet se tam někde s kufrem...sem si říkala, že počkám v přístavu. Šla jsem si vyzvednout lístek do Reggio Calabria a ten pán tam, že za hodinu jede loď a že můžu jet s ní, i když mám lístek na pozdější, což bylo fajn. Takže o něco později aliscafo a Reggio Calabria, město bronzu (ptze tu mají sochy z bronzu z antického období, které byly někdy v 70.letech vyzvednuty z mořského dna), město bergamottu (který se tu pěstuje) a město Fata Morgany (Reggio se nachází v nejužších místech messinské úžiny mezi Itálií a Sicílií a někdy tu je vidět Fata Morgana jako na jediném místě Itálie...to se mi bohužel nepoštěstilo..ale po tom, co jsem neviděla delfíny a soptící lávu, tohle bylo to nejmenší :D).

Arrivederci Lipari
Vystoupili jsme v Reggiu a tak nějak zjistili, že je státní svátek, Den republiky (před 70 lety, po 2.sv. válce, měli Italové hlasovat, jaký bude následovný režim - pokračování monarchie či republika), takže všude spouusta lidí. Šli jsme na Lungomare a prostě jen relaxovali a kecali s Estebanem na pláži, než nadešel čas mého check-inu do B&B
Když nastal, musela jsem zavolat majitelovi, byl tam za pět minut, říkala jsem mu, že klidně může mluvit italsky, že rozumím, ale stejně nějak lámal angličtinu a italštinu dohromady. Pokoj nádherný, ale tak někak ohledně přivítání v Reggiu..když to srovnám s Vincenzem, nic moc...hlavně to vypadalo, že majitelovi jde jen o co nejlepší hodnocení na bookingu. Nic jiného mi neporadil. Well, já se ani neptala. 
Fotek a zážitků z Reggia mám pomálu, neb jsem nějak potřebovala dovolenou od dovolené. Po zabydlení jsem se šla projít po nejhezčím kilometru Itálie Lungomare Falcomata, lidí jak...a přišlo mi, že mě všichni chlápci rentgenujou pohledem. Teda jsem spíš začala mít nějakou paranoiu a depku a PMS a vůbec. Žádný turisti, prostě Sud jaksepatří. Promenáda nádherná, plná květin, stromů, čistá, to se musí uznat. Ono celé město je celkem moderní a postavené v pravidelných blocích, páč to původní bylo r.1908 zničeno zemětřesím a tohle vystavěné podle plánu. Hned paralelně s promenádou jak jinak než Corso Garibaldi a Corso Vittorio Emanuele. Při cestě zpět jsem si v zmrzlinářství Cesare (prý nejlepší široko daleko) koupila zmrzku. Dva pořádný kopce a jen 2.2€, bergamotovou a kinder a byly fakt boží. I když to stálo vyčekat ooobr frontu a nějak se prodrat nejdřív k pokladně a pak k pultu. Docela velký hit tu je, si dát zmrzku do kulatý briošky..nebo brioche, jak oni to nazývají. Pak jsem se zas šla povalovat, páč se mi nechtělo nic. Hlavně tohle B&B láká na úžasnou terasu s výhledem na moře, ale majitel mi napsal, že tam nemůžu, neboť v pokoji hned vedle ní někdo zrovna bydlí. Tak jako....Navečír jsem se ještě jednou odhodlala vyjít ven, projít se po jednom z těch Cors, kde je hodně obchodů, dojít k Duomu a aragonskému hradu.




neděle 19. června 2016

11.den, poslední na Liparech, 1.6.2016

"Poslední" den na Liparech...ráno jsem si ještě prošla centrum a pak jela na Cave Pomice - Porticello, kde je must-see pláž. Jako...je fakt hodně zvláštní. Nedejte se zblbnout internetovýma obrázkama, který vás nalákají na něco trošinku víc strhujícího a bílého. Jak už jsem psala na Liparech se těžila pemza - pomice a pak Unesco a stop a tadyta pláž je přímo pod bývalou továrnou, která už jen chátrá. Fakt zvláštní. Pemza tu je všude kolem, proto prý tu je voda tak tyrkysově modrá. 


Obrázek na googlu
Realita bez photoshopu :-D 




čtvrtek 16. června 2016

10.den, exkurze na Vulcano, Panareu a Stromboli, 31.5.2016

Odjezd z Marina Corta v 9:30, směr Volcano. Na palubě byli převážně francouzi a tak komentář byl ve francouzštině, občas v italštině. Něco jsem rozuměla, ale že by to byla nějaká sláva...zastavili jsme u jeskyně Grotto di Cavallo (aspoň myslim) a pak u sošky Sirény, kterou zhotovil nějaký liparský muž, který byl zamilovaný do hrozně hezké dívky, ale ta ho nechtěla, tak tam dal tu sochu, aby byla vystavená slunci a moři a bouřkám, prostě utrpení, které on sám zažíval. Symbol velké lásky a velké nenávisti. Tak jsme si tak dělali fotky a pak na její hlavě přistál racek - no takovouhle fotku na Googlu nestáhnete :).






Myslím, že bych měla být kapitán! 


středa 15. června 2016

9.den, Lipari 30.5.2016

Nějak jsem nevěděla co, tak jsem se šla projít po Corsu, to se mi nikdy neomrzí, a pak zamířila ke katedrále Sv. Bartoloměje, který je patronem Eolijských ostrovů. Nějak naivně jsem si myslela, že abych mohla do celého toho komplexu vstoupit, musím zaplatit vstup do muzea. No, blbá já. Takže jsem zaplatila a přišel podobný pocit jako v Pompejích, spousta váz, sošek a já nevím čeho. Asi kdyby mě zajímala historie, tak to bude lepší. Byla tu i expozice ohledně vulkánologie a tak. Ale no...ne, muzea ne. 


Katedrála


Obsidián

úterý 14. června 2016

8.den, Lipari - Canneto, 29.5.2016

Začala jsem báječnou snídaní, která zahrnovala i kapary (jejichž produkcí se Eolie pyšní), a pak se vypravila cca čtyři kilometry do blízké vesničky? Canneto, kde je oblázková pláž. Bylo pod mrakem, tak jsem tam jen tak seděla a pozorovala moře. Na promenádě jsem potkala chlápka, který se se mnou hrozně chtěl bavit, nějak jsem se vymluvila a šla na hotel. Udělala jsem si trochu riposo a odpoledne vysvitlo slunko, tak jsem se znova vydala na cestu.





neděle 12. června 2016

7. den, plavba na Lipari, 28.5.2016

Vincenzo mě zas pohostil skvělou snídaní, zaplatila jsem a vydala se na nádraží na vlak do Neapole. Ten jel včas, za 45 min jsem tam byla, tentokrát nějakou zvláštní náhodou za stejné peníze vyšla první třída v ICčku. Hledala jsem automat na jízdenky, potřebovala jsem se přesunout do přístavu Mergellina, který je čtyři zastávky metrem, ovšem lineou 2, kterou provozuje Trenitalia a spíš než metro to je vlak. Nakonec jsem to vzdala a šla do trafiky, kde mi za 1.2€ dal úplně jiný lístek než na normální mhd a označoval se v označovači Trenitalia.
Pak už jsem v pohodě dojela na Mergellinu, našla přístav a šla si vyzvednout lístek na loď na Lipari (vždy se držím instrukcí, takže dvě hodiny předem...ostatní italští turisté si s tím hlavu nelámali a došli víceméně na poslední chvíli). To jsem měla zarezervované a zaplacené hodně předem přes net u přepravce Snav, neboť s postupujícím časem ceny stoupaly (já za 58€, den před odjezdem jsem koukala, že cena byla trojnásobná). Obávala jsem se, že budu platit ještě extra 30€ za kufr, což mi řekl jeden neapolský domorodec na tripadvisoru a posléze v emailu potvrdil Snav. Díkybohu rozměry a váhu vůbec nikdo neřešil, jen jsem dostala proužek s destinací, loď stavěla i na ostatních liparských ostrovech (Isole Eolie = Lipari, Panarea, Stromboli, Salina, Volcano, Alicudi a Filicudi...všechny v sopečném pásmu, co se táhne od Campi Flegrei, přes Vesuv sem až po Etnu).
Dvě hodiny jsem čekala v přístavu, dala si panino s mozzarellou a cuketama a potkala za svou cestu první Čechy. Dělalo se mi blbě už jen z toho, jak se všechny lodě kolem houpaly. Pak už začlo imbarco a tradááá vzhůru na sedm hodin plavby. Zdálky jsem poznala Sorrento a ostrov Capri. Deset minut jsem byla fascinovaná tím, že vedle nás letěl stejnou rychlostí racek. Buď jsou racci fakt rychlý nebo naše loď pomalá. Loď byla plná a já naneštěstí seděla přímou pod klímou, která byla na max. To mýmu kašli a rýmě fakt neprospělo. Po čtyřech hodinách už jsem se fakt začala nudit, tak jsem si koupila pivo Herrnbrau! :D V sedm jsme dorazili k prvnímu ostrovu, byla jsem trochu nervozní, tak jsem se zeptala dědečka vedle mě, kde jsme a řekl, že na Salině a že budou následovat ostatní ostrovy a až nakonec Lipari.



středa 8. června 2016

6.den, Costiera Amalfitana, 27.5.2016

Další den mi Vincenzo nachystal dva croissanty (cornetti) s nutellou (ne žádný mrzáčky s podivnou čokoládou, co dostanete v ČR), džus a kafe. Poradil mi zastávku, kde nasednout na bus do Amalfi, ale když sem si to předchozí den prohlížela, tak se mi to moc nezdálo. Vydala jsem se tedy na terminál autobusů SitaSud na Via Vinciprova. Bus měl jet v 10:30. Nic. Nic. Tak jsem to šla zkusit na nádraží. Čekalo tam několik lidí, co vypadali jako turisti, tak jsem si řikala, že tu taky chvilku počkám. Zapálila jsem si cígo, no a v tu chvíli přijel, žejo :) Něco po 11hod. Fakt nevím, jaké jízdní řády občas dodržují :). Pro cestu jsem si koupila lístek Unico Costiera na 24hod, za 8€, ptze jsem chtěla ještě do Ravella a možná do Atrani či tak (anebo jít z Amalfi pěšky do Atrani, no zas plány, co nevyšly) a jedna cesta stojí tuším 2.6? nebo prostě tak nějak, že za ty minimálně čtyři cesty, co jsem plánovala se mi už vyplatil víc. Cesta na Amalfi trvala zhruba hoďku a deset minut, cestou jsme přejeli přes přenádherná městečka Maiori, Minori, Atrani a Vietri sul mare. Musím je někdy taky navštívit, stejně jako ostatní města na Amalfi pobřeží - barevné domečky jakoby vytesané do útesu a tyrkysové moře s plážemi ukrytými mezi vysokými útesy (a tisíc schodů k nim).
A teď k "ikonické" jízdě po pobřeží Amalfi. Silnice na kraji útesu, kdy vás od pádu dolů dělí jen pár centimetrů. Mnohdy místo jen pro ten jeden autobus, serpentíny a zatáčky o 360 stupňů. Busy mnohdy přecpané, takže jste nalepeni na skle a jen s hrůzou sledujete, jak by stačil jen kousek a je po vás. Výhledy ovšem přenádherné. Cesta autobusem jen pro ty, co netrpí cestovní nevolností a mořskou nemocí. Ale řidiči jsou tu velice zkušení, přišlo mi zajímavé, jak před každou prudčejší zatáčkou několikrát troubí, aby ostatní věděli, že jede autobus. Teda ono, v Itálii troubí každý a pořád, ale tady to nabírá trochu jiného významu. Čekejte, že vaše cesta bude asi trvat déle než je v jízdním řádu, zahrnuje totiž časté zastávky, couvání, manévrování a uhýbání. S druhým autobusem jsme se míjeli opravdu jen o pět centimetrů. Na hodně úzkých úsecích jsou i týpci, kteří mají funkci semaforu a snaží se to tam dirigovat. Někdy asi ne moc úspěšně, protože jsem byla svědkem, jak se mezi dva autobusy snažilo ještě nacpat auto a pak jsme slyšeli jen skřípání a obě vozidla brutálně odřená, nic horšího se naštěstí nestalo. 



A konečně Amalfi. Trochu taková přestupní stanice. A hodně lidí, hodně turistů. Jen jsem si udělala selfie a šla čekat na bus do Ravella. Měla jsem štěstí, byla jsem poslední člověk, kterému bylo dovoleno nastoupit. Takže přimáčklá na předním skle. Strašný vedro, no, nebylo mi hej. Ravello je vysoko v kopcích nad Amalfi, takže stoupání a zase zatáčky. V létě se tu koná známý hudební festival a všude kolem na svazích se pěstují citrony, z kterých se pak dělá limoncello, které je na pobřeží Amalfi nejlepší (dělají z něj i zmrzku). Nejproslulejší atrakce tu jsou Villa Rufolo (7€, taky jsou v okruhu Artecard Campania, stejně jako doprava po pobřeží) a Villa Cimbrone (5€) a totally worth it! Neřeknu vám ohledně nich nic histprického, páč to mě nebaví, ale ty výhledy! A zákoutí! A květiny! Hory, moře, zeleň, nebe, prostě ráj! Villa Cimbrone mi dokonce místy připadala tak, jako si představuju Lothlorien. Rozhodně stojí za návštěvu, Cimbrone se mi líbila asi ještě mnohem víc než Rufolo. A pak samozřejmě malé hezké centrum a čekat na bus dolů.


středa 1. června 2016

5. den, příjezd do Salerna 26.5.2016

Vlakem Metropolitano jsem se vydala do Salerna, sice to trvalo hodinu a patnáct minut, ale cena při rozhodování zvítězila. Salerno je celkem velké přístavní město na pobřeží Amalfi (nebo bych spíš řekla, že jím Amalfi končí) s dobrými spoji do ostatních městeček. Teda od Positana je dál než Sorrento, ale...Sorrento. Všichni zůstavají v Sorrentu, tzn. dražší a mnohem přecpanější doprava. Kdežto Salerno se jakoby pohybujete opačně, tak ta doprava je míň plná a ceny příjemnější. Uznávám, že zas tolik toho tady ke koukání není, ale procházka po Lungomare i historickým centrem byla moc hezká. 
Chvilku jsem hledala B&B Bonaventura, hodně do kopce, s tím debilním kufrem, uff, ale našla. Přívítal mě šííleně hodný majitel Vincenzo, jak jsem později zjistila, umělec a malíř, a dal mi pokoj se soukromou koupelnou za stejnou cenu jako pokoj, co jsem původně měla mít s koupelnou sdílenou. Pokoj byl nádherný a oproti tomu hostelu, fakt úleva, v koupelně dokonce byly odličovací tamponky a na stole voda. Uvařil mi kafe, dal mapu a ukázal všechny zajímavosti v Salernu, poradil restaurace a jak se dostat do Amalfi.
Šla jsem do města, že ulovím něco jídlu, ale moc si neuvědomila, že tohle už je fakt Sud, takže skoro vše odpoledne zavřené. Toulala jsem se historickým centrem, po nábřeží, jako jo, hezké, ale tohle je hlavně průmyslově přístavní město. Pak našla friggitorii, kde jsem si dala calzone s mozzarellou a když odbily čtyři hodiny, vypravila jsem se k Giardino della Minerva. Terasovité zahrady s důmyslným zavlažováním a promyšleným umístěním podle určitého klíče, taky tu mají bar, kde dělají bylinkové čaje a džusy z rostlin zde vypěstovaných. A zase úžasné výhledy na Salerno! Já prostě jsem na přírodu a hlavně zahrady, tkze se mi tu moc líbilo.





Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...